Konstelace traumatu

Od rodinných konstelací ke konstelacím traumatu

Rodinné konstelace nám pomáhají najít odpovídající místo v rámci vztahového systému – ať už se jedná o místo v partnerství nebo hiearchické struktuře firmy. Ve svém hlavním a původním směru se zaměřují na znovunastolení řádu. Ten se pak stane zdrojem vaší síly, psychické stability a kotvou pro fungující život.

Jestliže jsou ale v rodinném systému závažná traumata, tak se pokusy o nalezení vnitřní rovnováhy často míjejí s účinkem. Rodinný systém se závažnými traumaty, které od základu naruší vazby, totiž není zdrojem vaší síly a stability, nýbrž se stává zdrojem dalších traumatizací a destability.

Rozpoznání traumatu a jeho vynesení na vědomou úroveň může přispět k nastavení nové rovnováhy osobního i rodinného systému. Cílem je vyvázání se ze zapletení s duševními obsahy a traumaty našich předků.  Následky působení traumat můžeme vidět v těle i v mozku, kdy jednotlivé části mozku nespolupracují efektivním způsobem.

Pocity nepochopitelné bezmoci, selhání, lítosti a smutku, nedostupnost, citový odstup, závislost na blízkých i závislosti jiného druhu, pocit nedostatku peněz, pozornosti, životního prostoru nebo naopak pocit emočního zaplavení ze strany druhých či neschopnost stanovit si své hranice – to vše jsou opakující se vzorce chování které nejsme schopni vědomě změnit, brzdí nás, omezují a mnohdy působí i destruktivně.

Všechny tyto projevy silně určují směr našeho života, neboť se do něj promítají. Promítají se do vztahu k našim dětem, k partnerovi i do existenčně – materiální oblasti a základních životních postojů.

Původem, výše uvedených pocitů a symptomů, jsou často těžké události, osudové zvraty a rány pocházející z životů našich rodičů, prarodičů a předků, které působí skrze nás, a to nezávisle na tom, jestli jsme si jich vědomi nebo ne. Na nevědomé úrovni jsme s našimi předky svázáni rodovou vazbou, která obsahuje nejméně čtyři generace – a to jak s těmi o kterých toho víme hodně, tak i s těmi, o kterých toho víme jen velmi málo. V tomto smyslu je člověk vícegenerační bytostí.

Vnitřní postavy (části duše), s nimiž budeme společně pracovat, jsou traumatizované struktury a struktury pro přežití vaší duše, které se staly vnitřními postavami.

Využíváme externalizaci vnitřních postav, či částí duše v prostoru. Vzhledem k tomu, že energie traumatického šoku se primárně uložila v autonomní nervové soustavě a v těle, je důležité pracovat také s ním. Duch nese traumata duše, duše je v těle a bolest duše je ukládána do těla, tedy přes tělo se dostaneme k traumatu, které je vytěsněné. Jedná se o metodu práce s fyzickou bolestí. Pokud jde o transgenerační traumata (mezní existenciální zkušenosti), je nutné zrcadlit historický kontext dynamiky pachatelů a obětí prostřednictvím konstelační práce s traumaty se zaměřením na práci s tělem. Do tohoto kontextu je vnitřní postava (část naší duše) chycena a zapletena.

Pro úspěšnou práci s konstelacemi je důležité začít se shromažďováním významných rodinných událostí, a to až několik generací zpátky. Může se jednat o úmrtí v rodině, sebevraždy, potraty, první osudové lásky, vydědění, závažné události z války, politické perzekuce, zabavení majetku, násilí, zvláštní osudy, významné události života nebo třeba průběh vlastního porodu.

CO JE TRAUMA A CO NÁM ZPŮSOBUJE

Trauma je existenčně hraniční zkušenost. Tedy zkušenost, která je na hranici toho, co jsme schopni unést vlastními silami, přičemž rozhodující je vždy vnitřní prožívání dané situace každým z nás. To co pro jednoho člověka bude takřka bezvýznamné, může být pro jiného zraňující až traumatizující. V tu chvíli se  aktivuje náš obranný mechanismus zajišťující přežití. Zraněná část duše se odštěpí a je vytěsněna do nevědomí.

Tím jsme ušetřeni bolestivých vjemů, které tato část nese, avšak současně s tím přicházíme i o veškeré její kvality a energetický potenciál. V módu vytěsnění nám nejsou k dispozici. Vytvoří se tak energetický, emoční a následně i fyzický blok. Něco nám chybí, nežijeme plně, celou svou bytostí, v neúplnosti pouze přežíváme. A protože vše co se  odehrává na úrovni duše se zapisuje – somatizuje – také do našeho fyzického těla, trpíme různými bolestmi, nemocemi, opakujícími se zraněními.

Navíc ty části duše, které byly odštěpeny od zdravého zbytku nemají možnost se zahojit, uzdravit, nemají možnost se jakkoli dál vyvíjet. Zůstávají zamrznuté přesně v té fázi vývoje a přesně v takovém emočním náboji, v jakém se nacházely v okamžiku jejich odštěpení . A takto zamrznuté mohou vyčkávat měsíce, roky a dokonce i celé generace, neboť v poli rodinného systému jsou všichni členové na úrovni nevědomí vzájemně propojeni a vytěsněná zranění předků jsou tak předávána – otiskávána – do nevědomí jejich potomků. A jsou stejně tak “živá” jako v okamžiku jejich vzniku, bez ohledu na to, zda o samotné situaci vzniku dnes žijící členové rodinného systému vědí, nebo byla již dávno zapomenuta, či cíleně zamlčena – tzv. tabu témata rodu.

Naše duše ale touží po tom, aby byla zahojena a trhliny v ní se zacelily. K tomu, aby byla povšimnuta i se všemi bolestmi, které ji tíží, využívá nástroje zrcadlení se do vnějšího světa. Na základě rezonance podobného s podobným přitahuje z vnějšího světa svůj vlastní odraz, abychom ji uviděli, abychom pochopili a ona se mohla vrátit do tady a teď. Většinou však neúspěšně. To co nám ukazuje bývá pro nás natolik nepříjemné, bolestivé, či strach nahánějící, že se tomu raději snažíme vyhnout. Nechceme vidět, nechceme slyšet, bojíme se cítit. A tak zůstáváme poloslepí, polohluší a odstřižení od svých skutečných pocitů. Za každou cenu se snažíme vyhnout vlastní bolesti a stojíme v odporu proti všemu, co nám ji připomíná. V této polovičatosti však není možné nalézt zdravý střed, není možné nastolit rovnováhu. Otupělost nebo přecitlivělost, vyčerpání nebo hyperaktivitu s neschopností relaxace a uvolnění… Život je plný podmínek a kontroly nebo naopak pozbývá jakékoli struktury a je ponořen do zmatku a chaosu. Opakujeme stále stejné destruktivní vzorce.