Cyklická žena®

FAKT MŮŽETE…ODPOČÍVAT!

10 Dub

Rozhovor autorky projektu Cyklická žena®, Dany-Sofie Šlancarové se Zitou Procházkovou, cyklickou lektorkou.

Ziti, ty jsi mi při jednom našem rozhovoru zmiňovala, že sis dovolila odpočívat v menstruační fázi a nechodit do práce, i když jsi pracovala na radnici, čili na místě, kde by člověk neočekával moc pochopení pro nějaké fáze cyklu…

Ano, je to tak, ale abych to uvedla na pravou míru, tak to nebylo až v zaměstnání na radnici, ale vlastně jsem to tak měla od samého začátku, už od svých 12 let, kdy jsem poprvé dostala menstruaci. Bývalo mi už tehdy na základní škole opravdu hodně zle – zvracela jsem a měla průjmy. Někdy jsem kvůli křečím v podbřišku mohla sotva dojít na záchod, i když jsem v sobě měla prášky proti bolesti. Když to bylo hodně akutní a prášky nezabíraly, tak jsem dokonce chodila i na injekce proti bolesti. A protože mi bývalo takhle zle, tak jsem už v té době potřebovala dobře plánovat, abych tušila, kdy zase „odpadnu“.

Můj doktor mi tehdy napsal potvrzení pro školu, že první den menstruace můžu zůstávat doma, takže jsem k němu nemusela chodit každý měsíc pro omluvenku (což by mi ještě výrazně přitížilo) a v těchto dnech jsem tedy do školy nechodila a měla je omluvené. Totéž pak pokračovalo na střední škole.

A totéž tedy logicky následovalo i v tvých zaměstnáních, například když jsi začala pracovat na radnici?

Když jsem pak později začala pracovat na radnici, bylo to jen logické vyústění mého navyklého a zaběhnutého režimu. Přestože jsem tam pracovala v téměř výhradně mužském kolektivu, hned jsem jim na rovinu vysvětlila, že jsou dny, kdy nefunguju. Pak to probíhalo tak, že když přišel můj den 1, což je obvykle velmi pravidelné, ale může to být plus minus jeden den, tak už jsem jim jenom zatelefonovala, že ten den nepřijdu do práce.

A pokud náhodou bylo potřeba, abych přesto do práce přišla, protože za mě ten den neměli náhradu, nějak jsem se tam „doplazila“. Nicméně kolegové věděli, v jakém jsem aktuálně stavu, a byli nesmírně vstřícní a chápaví – vařili mi kafe a dělala jsem ten den jen to nejnutnější. Věděli, že v jiné dny pracuji víc a vynahradím jim to. Nikdo tedy neřešil, že jsem jeden až dva dny funkční jen na autopilota, či jeden den nepřítomná. Z hlediska kolegů i šéfa to bylo přijatelné řešení pro všechny.

Ráda bych podpořila ženy v tom, aby si to dovolily a uměly vykomunikovat, že potřebují v období menstruace zvolnit, případně jeden den odpočívat.

Já to měla vlastně „snadné“ v tom, že mi bylo tak zle, že mi nic jiného než odpočívat ani nezbývalo. A to mi po letech pomohlo v tom, že i když mé stavy nejsou rozhodně tak akutní jaké bývaly (což je i díky tomu, že si dovoluju odpočívat), tak už mám za těch 30 let, co menstruuju, zažité a navyklé, že je to den klidu. Případně – nejde-li to jinak – tak aspoň maximálního zvolnění.

Výhodou je, že mám menstruaci plus minus pravidelnou. Takže už pár let dělám to, že si do diáře předem vyškrtnu první dva dny předpokládané menstruace (v den menstruace si zpřesním tyto dva dny pro další měsíc) a na tyto dny si nic nedomlouvám. Toto jsou dva „volné“ dny v měsíci. Pak jeden z těch „proškrtaných“ dnů trávím buď klidem, pokud potřebuju, nebo nějakým volnějším rytmem lehké práce (pokud jsem toho schopná), případně to kombinuju. Ten druhý den většinou věnuju nějakým restům, které nejsou fyzicky náročné.

Přiznám se, že jsem od svých klientek za ta leta slyšela řadu příhod s menstruací, ovulací, fázemi a jejich prožíváním – a že vždycky, když jsem měla svolení příběh sdílet, pomohl řadě dalších žen, které do té chvíle neměly odvahu s něčím podobným vyjít ven… Mohla bys s námi takto sdílet příběh své ovulace?

Prodělala jsem několik operací cyst na vaječníku a zauzlených střev. Po jedné z gynekologických operací jsem pak začala bolestivě vnímat svou ovulaci. Od té doby přesně poznám, který z mých vaječníků právě ovuluje. Ale! Měla jsem přitom zároveň vždycky jeden den bolest v podbřišku a nutkavou potřebu chodit často čůrat, jako kdybych měla nachlazený močový měchýř.

První měsíc, kdy tyto pocity byly nové, jsem v ten den řekla manželovi, že jsem se asi prochladla a mám nastydlý močový měchýř. Druhý den jsem byla ok. Takhle se to opakovalo ještě dvakrát, aniž by mi to docvaklo. Až když jsem si svému muži stěžovala třetí měsíc po sobě, že mám asi nastydlý močový měchýř, tak mi připomenul, že to tu bylo přesně před měsícem a přesně před dvěma měsíci. V tu chvíli mi došlo, že to trvá každý měsíc jeden den a přichází to – světe div se – přesně v den ovulace.

Teď už tedy vím, o co jde. Cítím to slaběji, ale cítím to pořád, i když je to skoro 20 let od operace. Trvá to jeden den a bolest je spíš taková tupá než taková ta křečovitá u menstruace.

A jak je na tom teď tvá menstruace, zaznamenala jsi změny?

V žádném případě už není tak intenzivní, že bych při ní „lezla po čtyřech“ jako dřív. Díky tomu, že se snažím si hlídat odpočinek ve všech fázích a v té menstruační zejména, zvládám to dobře. Několik let jsem už při menstruaci nezvracela a neměla další z průvodních projevů, které jsem mívala dřív.

Myslím, že menstruace velmi reflektuje to, jakým způsobem pečujeme jako ženy o sebe, tedy o své tělo.

A jak je na tom teď tvá menstruace, zaznamenala jsi změny?

V žádném případě už není tak intenzivní, že bych při ní „lezla po čtyřech“ jako dřív. Díky tomu, že se snažím si hlídat odpočinek ve všech fázích a v té menstruační zejména, zvládám to dobře. Několik let jsem už při menstruaci nezvracela a neměla další z průvodních projevů, které jsem mívala dřív.

Myslím, že menstruace velmi reflektuje to, jakým způsobem pečujeme jako ženy o sebe, tedy o své tělo.

Tvůj příběh ovšem není ledasjaký ani v pracovní rovině – původně jsi chtěla studovat psychologii, ale to neklaplo a dlouhá léta jsi podnikala v oboru realit, a to velmi úspěšně…

V tom, že chci studovat psychologii, jsem měla jasno už od 12 let, a od té doby jsem se na studium připravovala četbou významných psychologů, jenže v době dospívání nastala v mém životě souhra několika velmi nepříznivých situací, kdy jsem se musela postarat sama o sebe a tuto svou touhu opustit.

Prošla jsem jinými profesemi, z toho čtrnáct let podnikáním v oboru realit a byla jsem v tom velmi úspěšná, nicméně jsem po nějaké době začala cítit, že to není můj smysl života. A protože věřím, že nikdy není pozdě, tak jsem si – ačkoli mi tenkrát táhlo na 40 let – začala dělat různé výcviky a plnit si svůj sen, že budu terapeut, který pomáhá lidem.

V současnosti se nejvíc věnuji terapii traumatu, kde vidím, jak obrovský vliv mají naše vlastní traumata i traumata našich předků na náš život. Používám při tom nejčastěji metod dialogu s nevědomím a našimi vnitřními osobami a konstelaci traumatu. A abych pravdu řekla, jsem dnes moc ráda, že jsem tu psychologii nevystudovala, protože bych se nejspíš necítila svobodná a musela bych pracovat zařazená do nějaké škatulky směru nebo školy…

A protože jsem pracovala na realitním trhu a mám opravdu letité zkušenosti s podnikáním, nešlo mi uletět někam úplně mimo, proto dělám i klasické koučování pro oblast práce, podnikání, financí a podobně. No a nesmím zapomenout zmínit, že mou vášní je ženství – tedy ženské kruhy, skupiny, cykličnost, sexualita. To mi dává velký smysl a hluboce mě to ovlivňuje.

První výcviky jsem si dělala spíš pro sebe, pro potřebu svého těla a duše, nicméně vedoucí výcviků mě postupně začali oslovovat ke spolupráci, takže jsem se nakonec odhodlala a šla jsem do toho – i když mi bylo 40 a i když to znamenalo změnu spousty zásadních věcí v mém životě…

Přejít z oboru realit do oboru terapie traumatu, to opravdu chce za prvé odvahu a za druhé možná taky nějaké peníze? Na výcviky, na překlenutí času, než nové podnikání začne vydělávat – jak jsi řešila tohle?

Za prvé jsem ten krok dělala postupně. Pracovala jsem v rámci svého původního podnikání na developerském projektu a zároveň si dělala výcviky. Když jsem projekt dokončovala, tak jsem začala dělat terapie. Už to šlo půl na půl. Ve chvíli, kdy jsem projekt dokončila, tak už jsem měla rok praxi v terapiích a věděla jsem, že to ustojím.

A za druhé jsem v mém oboru podnikání byla zvyklá, že jsem pracovala rok, dva, většinou spíš déle na nějakém developerském projektu a teprve poté jsem dostala zaplaceno. Nedělala jsem klasické reality, ale jen developerské projekty. Takže jsem nebyla zvyklá mít příjem jednou za měsíc či jednou za půl roku. Byla jsem zvyklá na příjem až po dokončení projektu, tedy zhruba jednou za dva roky, takže je pro mě běžné fungovat po dlouhé časy s finanční rezervou z příjmů z předešlých projektů.

Jak vnímal tvůj manžel to, že jsi se rozhodla odejít z businessu do sféry terapií?

Můj muž mě podporoval, a to i přesto, že jsme původně podnikali (každý sice ve své firmě), ale ve stejném oboru, doplňovali se a občas dokonce spolupracovali na stejném projektu a on najednou tehdy přišel o „parťáka“. Moje současné povolání mě velmi naplňuje, a jsem šťastná, že jsem našla odvahu, změnit si život…

Moc děkuju za rozhovor a přeju, aby tě tvá práce naplňovala i nadále a přinášela ti vše, po čem v ní toužíš!

Dana-Sofie Šlancarová